Vzpomínám si, jak jsem si před mnoha a mnoha lety na veletrhu kupovala jistou poměrně neznámou knihu Rudá jako rubín. Tehdy jsem ještě netušila, že to bude začátek dlouhého literárního dobrodružství, které s touto autorkou podniknu. Dobrodružství, které (alespoň prozatím) skončilo tenhle týden, když jsem dočetla její poslední knihu, tentokrát Třetí stříbrnou. Liv Silberová má starostí[...]
Jeden spisovatel kdysi řekl, že psát knihy pro děti je mnohem lepší než psát knihy pro dospělé. Knihy pro dospělé čtou jenom dospělí – ale když napíšete opravdu dobrou knihu pro děti, budou ji číst nejen děti, ale i dospělí. Volání netvora je jedna z těch knih, které mě roky míjejí. Jeden pozitivní ohlas za druhým, ano… ale nakonec mě přesvědčil až trailer k chystané filmové adaptaci. A[...]
Znáte ten pocit, jak vás tak nepochopitelně lákají knížky, které vás vlastně vůbec nelákají? Norma, nejnovější knížka finské spisovatelky Sofi Oksanen na mě měla přesně tenhle účinek. Pořád jsem okolo ní chodila sem a tam a ona mě ponoukala „přečti si mě, přečti…“, ale když jsem ji vzala do ruky, najednou to neznělo tak dobře. Nakonec jsem se rozhodla ignorovat druhotný dojem a poslechla[...]
Vzpomínám si, že když mi bylo dvanáct, patnáctiletí se zdáli tak vyspělí a dospělí! V patnácti jsem si říkala: až mi bude osmnáct, určitě si budu připadat jinak. Osmnáctka přišla a zase odešla, mně je dvaadvacet, podle všech společenských měřítek jsem dospělá, akorát ten můj pocit dospělosti se pořád někde fláká. Sarah Andersenová je čtyřiadvacetiletá kreslířka z Brooklynu. Její webový[...]
Vždycky když přijde na mladé autory, jsem vnitřně rozpolcená. Na jednu stranu se mladým spisovatelům často velmi dobře povede vystihnout chování a vyjadřování postav, jelikož píší o něčem, co je jim velmi blízké. Na druhou stranu ne vždycky jsou vypsaní. A pak mě taky vždycky deprimuje, když si uvědomím, že někdo skoro tak starý, jako jsem já už napsal knihu! Každopádně jsem vždycky[...]
Řekněme si to na rovinu: přestože si velmi pečlivě vybírám, co budu číst, velká spousta young adult knih mi teď přijde buď jako banální, nebo malinko hloupá. Prostě už jsem z toho vyrostla. Ale tahle skepse, s níž ke většině podobných děl v současnosti přistupuju, s sebou nese jednu výhodu – když se něco fakt povede, je to o to lepší, když vlastně nemáte žádná očekávání. A Illuminae se[...]
S Rutou Sepetysovou jsem se měla tu čest setkat už dvakrát. Dvakrát mě přesvědčila, že její knihy představují opravdu nezapomenutelné počtení. Takže když jsem Sůl mořeotevírala, věděla jsem, že mám očekávat velké věci. A přesto… přesto kniha moje očekávání ještě předčila. Druhá světová válka skončila v roce 1945 porážkou nacistického Německa – a to je dobře. Spojenecké síly v čele[...]
Většinou nemám ve zvyku vracet se k autorům, jejichž tvorba mě poprvé příliš neoslnila. Od Delphine de Viganové jsem před dvěma lety četla knihu No a já, která ve mně po přečtení nezanechala žádný silnější dojem. Přesto mě Bětka přesvědčovala, že si mám Podle skutečného příběhu přečíst, na což jsem po chvíli váhání kývla. A nelituju. Spisovatelka Delphina se právě nachází v obtížném[...]
Když jsem loni v létě četla Skleněný trůn, bylo to pro mě příjemné počtení. Neurazí, nenadchne. Dvůr trnů a růží mě lákal podstatně více, snad to bylo tou červenou obálkou, snad mám radši Krásku a zvíře než Popelku. Každopádně se té knížce povedlo překonat Skleněný trůn na obou frontách – ač to zní paradoxně, dokázal mě více „urazit“ i „nadchnout“. Devatenáctiletá Feyre žije se svým otcem[...]
Dnes pro vás mám tak trochu archivní recenzi, která je zároveň tak trochu „jiná“. Původně jsem ji totiž psala na jaře jako součást seminární práce do školy a je zaměřená na překlad o něco více, než jste u mě zvyklí. Teď jsem si na ni vzpomněla a řekla jsem si, že by byla škoda se s vámi o ni nepodělit; kniha, o které je řeč, je totiž poměrně zajímavá. Pětiletý Jack žije s Mami v Pokoji.[...]
