Markéta čte

Leigh Bardugo v knize The Language of Thorns nabízí sbírku pohádek ze světa Grishy, která kombinuje magickou, lyrickou i akční složku. Nejvíce mě zasáhla první pohádka — krásná, smutná a plná naděje — i když žádná další se jí nevyrovnala. Velkým plusem je úžasné grafické zpracování a exkluzivní edice, která mě přiměla knihu pořídit. Celkově je to skvost, který stojí za to mít v knihovně.

Knihu Diabolik od S. J. Kincaida četla dvakrát a nakonec byla ráda, že jí dala druhou šanci, protože zpočátku se jí nedařilo dostat přes první stovku stran. Vadila jí pomalá expozice a idealizovaná postava Sidonie, ale děj se postupně rozjel: Nemesis je poslána na císařský dvůr ochránit Sidonii poté, co její otec podporoval vědu a upadl v nemilost císaře, přičemž v pozadí jsou intriky a zakázaní diabolici. Po úvodu je kniha čtivá, má dobrý nápad a spád, a recenzentce se líbilo přibližně tři čtvrtě díla. Štve ji, že titul byl prezentován jako standalone, ale kvůli prodejům se stal trilogií, ačkoli jí nevadí polootevřený konec, takže do pokračování spěchat neplánuje.

Jedná se o famózní zakončení skvělé série, které jsem si koupila a přečetla téměř okamžitě. Třetí díl se odehrává v světě mrtvorozených, kde se Hirka cítí cizinkou a slabší, zatímco Rime řeší pád svého postavení ve světě lidí a intriky rady. Siri skvěle propojuje drobné střípky a přináší překvapivé zvraty, postavy jsou poutavé a konec uspokojivý; autorka chystá další knihy ze stejného světa a já sérii doporučuji, přičemž každému dílu jsem udělila 4 hvězdičky.

Sally Thorne: Má mě rád, nemá mě rád (The Hating Game) je její debut, v českém překladu vydaný u Ikara; kniha má 368 stran. Příběh sleduje Lucy, asistentku ředitelky, a její dlouhotrvající antipatii vůči kolegovi Joshuovi, která po sloučení nakladatelství postupně přeroste v nenávist se mění v přitažlivost. Recenze vyzdvihuje, že kniha je vtipná, čtivá a skvěle napsaná, plná překvapení a ironického vypravěčství z Lucyina pohledu, hodí se i pro čtenáře, kteří obvykle romantiku nečtou, a stojí za opakované přečtení.

Jako fanynka Gilmorek jsem knihu musela mít a byla to příjemná a rychle ubíhající jízda — Lauren na papíře působí stejně ukecaně, vtipně a optimisticky jako Lorelai. Kniha není jen o Gilmorových děvčatech, většina textu se věnuje Laureninmu životu a myšlení, a přitom je neuvěřitelně čtivá, jako by autorka vyprávěla přímo proti mně. Obzvlášť jsem si užila nostalgické pasáže o seriálu, skvělé fotografie a četla ji během dvou večerů s několika nahlas zasmáními — rozhodně doporučuji.

Autorka doporučuje trilogii Illuminae a Gemina a vyjmenovává důvody, proč by si ji měli přečíst i ti, kdo nejsou fanoušci sci‑fi. Největšími lákadly jsou originální grafická podoba, čtivost, nečekané příšery a promyšlený, spletitý děj plný detailů, který dokáže probudit fantazii. Speciální zmínku si zaslouží postava Spiro (umělá inteligence) a celkový pocit, že se čtenář chce stát součástí dobrodružství ve vesmíru.

Autorka doporučuje trilogii Illuminae a Gemina a vyjmenovává důvody, proč by si ji měli přečíst i ti, kdo nejsou fanoušci sci‑fi. Největšími lákadly jsou originální grafická podoba, čtivost, nečekané příšery a promyšlený, spletitý děj plný detailů, který dokáže probudit fantazii. Speciální zmínku si zaslouží postava Spiro (umělá inteligence) a celkový pocit, že se čtenář chce stát součástí dobrodružství ve vesmíru.

Plíseň (Rata) od Siri Pettersen je druhý díl severské trilogie, který navazuje několik měsíců po Odinově dítěti a sleduje Hirku v moderním světě a Rimeho, jenž čelí následkům jejího odchodu a nástupu mrtvorozených. Kniha je trochu pomalejší a táhlejší než první díl, ale zároveň přináší mnoho nových informací, které propojují kousky příběhu a mění směr trilogie. Děj je vyprávěn z několika úhlů pohledu, především Hirky a Rimeho, a styl, překlad i řada zvratů drží čtenáře v napětí až do konce. Celkově je to skvělá kniha, jen o kousek horší než Odinovo dítě, která vyvolává velké očekávání závěrečného dílu.

Nejlepší na knize je nádherná obálka, ale obsah už tak dobrý není a rozruch kolem titulu považuji za přehnaný. Příběh o malířce Isobel, která namalovala podzimního vílího prince Rooka s lidskými emocemi a byla kvůli tomu unesena, zní lákavě, ale jeho provedení selhává. Hlavní výtky jsou příliš krátké zpracování (300 stran), insta-láska a stockholmský syndrom, nerovnoměrné tempo a uspěchaný konec. Přesto má kniha působivě zpracovaný svět a čtivý styl, takže se dobře čte, ale nevyužila plně svůj potenciál.