Hmatatelný čas

Píše se rok 1978: na jaře je v Římě Rudými brigádami unesen a zavražděn Aldo Moro, v červnu se v Argentině koná mistrovství světa ve fotbale, v prosinci přistávají na Venuši sovětské sondy: je to rok duševní nevyrovnanosti, rok třinácti úplňků. V Palermu se tři jedenáctiletí školáci rozhodnou založit nezávislou „revoluční“ buňku a po vzoru Rudých brigád bojovat proti úpadkové italské společnosti. Pečlivě naplánované akce mají zpočátku charakter výtržností, jejich potřeba násilí se však stupňuje a nakonec se rozhodnou unést spolužáka…Ukázka z textuJsme si podobní, já a ten muž. I já a ta žena si jsme podobní. Stejný kmen, stejná povaha. Pojídači skla. Jsme temní, nebezpeční, štěrbinky očí hledí do dálky a zaostřují na maličkaté skvrny. Kdyby teď někdo vstoupil do kupé, pomyslel by si, že jsou to mí rodiče. Já, jejich syn. A ti tři, co sedí naproti nám, kdoví, ti tu byli už předtím. Na nádraží Roma Ostiense se moje nová rodina zvedne a beze slova odejde. Muž sebere ze sedadla bundu a komiks tam nechá. Vstanu, vezmu ho, vrátím se na svoje místo. Moje duševní rozpoložení je úplně normální. Poklidné prohrabování se věcmi, další rozptýlení při čekání, než vústím do Říma. Ale cítím lítost nad ztrátou své improvizované divoké rodiny. Přijímám tedy ten komiks jako dědictví, otevřu ho a propadnu se dovnitř. Zpočátku jen samé fyziognomie, nerozluštitelné okolnosti. Potom vteřiny přestanou ubíhat a nahustí se jako kapičky oleje na povrchu vody. Říká se tomu koalescence. Z komiksu se vyklube nádherný odsouzeníhodný subprodukt kreslené pornografie mé doby: dva rámečky na obrázek, celkem čtyři na dvojlist, jako má Diabolik nebo Kriminal. Když se Scarmigliou a Boccou zavítám do našich městských pornohnízd, vždycky tam najdu vedle časopisů s fotkami i ty kreslené. Je tam Jacula, Cosmine, Lucifera, Jolanka. Nejsou tak krásné jako ty se skutečnými těly, ale poskytují větší pole představivosti, jsou rozvratnější, protože nakreslená těla můžou dělat všechno.